2.kapitola - Mám o tebe strach (Isin pohled)

Holky se skvěle bavily a já jsem pomalu usínala. Alice s Chiarou mě sice vytáhly tancovat, ale já na to neměla vůbec náladu. Kolem Alice a Chiary se točili snad všichni kluci a dívky na ně byly naštvané.

„Is, snad nespíš?“ zeptala se mě Alice, když se vrátila z parketu a našla mě se zavřenýma očima u stolu.

„Ne.“ odpověděla jsem a podívala se na ni. „Pokud ti to nevadí, půjdu na chvíli ven nadýchat se čerstvého vzduchu.“ abych se probrala, dořekla jsem v duchu.

„Mám jít s tebou?“ zeptala se starostlivě.

„To je v pohodě, hned budu zpátky.“ S těmi slovy jsem vyšla z našeho boxu a zamířila jsem rovnou ven. Měla jsem sto chutí zajít k cestě a stopnout si nějaké auto, ale potom jsem to raději neudělala, nechtěla jsem, aby se na mě zlobily a tak jsem jenom stále před klubem a zhluboka dýchala. Nebylo mi zrovna nejlíp, náš box totiž sousedil s jedním, kde seděli samí kuřáci a ten kouř mi nedělal moc dobře.

Najednou jsem zahlédla v uličce naproti klubu pohyb a tak jsem se tam podívala. Chtěla jsem se jít podívat, co jsem to vlastně viděla, ale měla jsem z toho strach, zůstala jsem proto stát na místě a zvažovala, jak dlouho tu budou chtít holky s Esme zůstat.

„Isabello, drahoušku, jsi v pořádku?“ ozval se za mnou Esmin něžný hlas.

„Ano, nic mi není.“ Odpověděla jsem a přitáhla si bundu víc k tělu.

„Měla jsem o tebe strach, jsi pryč už půl hodiny.“ Vážně? Ani jsem si toho nevšimla. Stále jsem měla zrak upřený na tu tmavou uličku naproti. Neuvěřitelně mě lákalo jít se tam podívat, ale zároveň se ozval ten hlas uvnitř mé hlavy, který mi to rozmlouval. Přesto mě neopouštěl pocit, že z té temné uličky mě někdo pozoruje.

„Nevadilo by, kdybychom jeli už domů?“ zeptala jsem se jí.

„Samozřejmě, že ne. Alice úplně zapomněla na hodiny, dojdu pro děvčata a můžeme vyrazit.“ a potom jsem zůstala zase sama. Netrvalo to dlouho.

„Můžeme vyrazit.“ prohodila Alice, když vyšly. Šly jsme k autům a já zase jela s Alicí. Ta už mířila domů, ale já ji zastavila.

„Odvez mě prosím domů.“ požádala jsem ji a ona se na mě zvláštně podívala, ale nic nenamítala. N další křižovatce odbočila doprava místo, aby jela rovně, a při rychlosti její jízdy jsem byla doma za deset minut. Přesto byla skoro půlnoc.

Máma s tátou už spali, když jsem odemykala dveře a tak jsem se snažila být potichu. Alice počkala, dokud se za mnou nezavřely dveře a potom odjela domů. Já se pak po špičkách vydala do svého pokoje. Měla jsem sílu se jenom převléct do košile, jelikož jsem opravdu usínala už ve stoje. Ráno si ještě budu muset umýt hlavu, pomyslela jsem si, když jsem si přičichla k vlasům a ty smrděly po cigaretovém kouři.

Ráno jsem si opravdu přivstala a hlavu si umyla, ale pořád se mi klížily oči. Neměla jsem souhlasit a jet do toho klubu. Když jsem vyšla z domu ani jsem se nemusela dívat a věděla jsem, že jako obvykle na mě čeká Edward.

Vysedl z auta a jako pravý gentleman mi otevřel dveře. Než jsem ale nasedla, možná ze zvyku, a nebo jen proto, že mi to bylo příjemné jsem ho políbila. Muselo mu to udělat radost, protože když jsem ho zahlédla, vypadal opravdu ztrápeně.

„Proč jsi včera nechtěla k nám?“ zeptal se, když nasedl za mnou a vyjel do školy.

„Byla jsem hrozně unavená, promiň.“

„Alice říkala, že jsi se včera moc nebavila.“ poznamenal během jízdy.

„Bavila, ale poslední dobou je toho na mě moc. Ta knížka, škola, … prostě bych potřebovala trochu klidu.“ Potom jsem si uvědomila, že bych měla napsat do nakladatelství kvůli další knize. Chtějí se mnou podepsat smlouvu na další knihu, ale jelikož nemám žádný námět, nemělo by cenu nějakou smlouvu vůbec podepisovat. No a s tou školou jsem trochu lhala, nebylo toho tolik, abych to nezvládala. Unavená jsem byla hlavně proto, že jsem večery, které jsem trávila doma sama, zaplnila přemýšlením o mém novém životě.

Stále se mi honil hlavou ten večer, kdy se moje kniha stala skutečností. Kdy se fikce proměnila v realitu. Kdy jsem potkala Cullenovi.

„Co bys řekla na to, že ten příběh, který jsi před nedávnem napsala, se před více jak dvaceti lety skutečně stal?“ zeptala se mě opatrně Alice.

„Nejdřív bych si myslela, že si ze mě děláte legraci, … potom bych to zvážila a rozhodla se vám věřit, ale … ale ještě mi nedošlo, jak bych mohla znát příběh, který se udál ještě před mým narozením a nikdo mi ho nevyprávěl?“ začala jsem teoretizovat, co mi právě řekli. Byla jsem ochotna tomu uvěřit, ale nechápala jsem to.

„S Alicí máme pár teorii.“ ozval se zase Edward.

„Jakých teorií?“

„No je jistá možnost, že … že jsi Bella.“ tak takovou odpověď jsem skutečně nečekala. Já a Bella? Jedna osoba?

Zvláště ta poslední věta mi nedávala spát. Kdybych byla Bella, cítila bych snad i to co ona cítila k Cullenovým, ale já místo toho měla úplně jiné city. Je pravda, že jsem měla hroznou radost, že mám kluka a on je jeden z nejhezčích, ale zároveň jsem chtěla normálního kluka. Ale jak bylo vidět, nebylo mi to souzeno. Edwarda jsem si hned oblíbila, choval se ke mně jako k princezně, ale někdy mě to také štvalo, přesto jsme spolu strávili spoustu pěkných chvilek, hlavně ze začátku našeho vztahu.

„Is vstávej, už jsme u školy.“ Cože? Já jsem usnula?

„Jé promiň. Tak jdeme?“ a nasadila na tváři dlouho připravovaný úsměv. S Edwardem jsme měli společnou první hodinu a tak mě vzal za ruku a vedl do školy.

Po škole na mě zase Edward čekal, ale netvářil se moc příjemně. Nejdřív jsem si myslela, že je to tím, jak se mě dneska snažil Thomas pozvat na rande, ale to jsem se spletla.

„Edwarde? Děje se něco?“ zeptala jsem se, když jsem nasedla do auta.

„Nevím, jakoby … ale nic, nedělej si s tím hlavu.“ Nakonec si rozmyslel, co mi chtěl říct, ale já se nedala odbít.

„Je to kvůli Thomasovi?“

„Ne, kvůli němu to opravdu není.“ a na tváři se mu mihl náznak úsměvu.

„Kdyby jo, tak s ním už nepromluvím.“ prohodila jsem pevným a rozhodným hlasem. Přestože jsem Edwarda nemilovala jako Bella, milovala jsem ho a to mi bránilo v tom být šťastná, pokud se Edward trápí. „Tak co se děje? Víš, že vydržím všechno.“

„To vím. Tebe jen tak něco neskolí, máš tuhý kořínek.“ znovu se na mě podíval a v jeho očích bylo vidět tolik lásky a něhy. Tolik jsem si přála, aby to samé mohl vidět i on v mých očích. „Já jen, že mám o tebe strach.“

„Strach?“ nechápala jsem, proč by se o mě mohl bát.

„Dneska jsem ucítil vůni nějakého upíra, pohybuje se tady po okolí.“ Hm, tak toho bych se asi měla bát. Co když ten nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje, ze včerejška nebyl jenom pocit a opravdu tam v té temné uličce stál ten upír?

„Je to někdo z Voltéry?“ napadlo mě.

„To nevím. Kdyby Caius někoho poslal, Alice by to viděla, takže nejspíš ne.“ trochu jsem se uklidnila, že ten upír tu není čistě jen kvůli mně.

„Tak vidíš. Dneska se nic mimořádného nestane.“ Snažila jsem se uklidnit i jeho a potom když jsem se podívala na parkoviště a viděla tam stát jen naše auto. „Myslím, že bychom mohli jet ke mně, tady nás už zapotřebí nebude.“ Řekla jsem s mírným úsměvem na rtech a Edward se také usmál. Letmo mě políbil na rty a už jsme vyjížděli z pozemku školy.

„Řekni mi pravdu. Lekla ses, když jsem ti řekl, že je tady nějaký upír?“ zeptal se mě během jízdy.

„Trochu ano. Ale když tu není kvůli mně, nemusíme si dělat starosti. Vím je to hrozném říct to takhle, ale ty máš strach o mě a ne o ostatní lidi ve městě, a mě se nic nestane. Dobrá?“

„Dobrá.“ Odpověděl a zastavil před domem. Zapnula jsem si bundu, přestože jsem to měla domů jenom pár kroků, ale venku zase příjemně foukal vítr. Vysedla jsem z auta. Edwardovi se nelíbilo, že jsem nepočkala, až mi otevře dveře, ale bude si muset hold zvyknout, že jsem samostatná holka, jinak to nejde.

Najednou se Edward zarazil a podíval se směrem, odkud znovu zavál vítr. Na jeho jindy tak hladké tváři se objevily vrásky a z úst se mu vydralo tiché zavrčení. Bylo opravdu jen tiché, ale mě znepokojilo.

„Co se děje?“ dneska už podruhé, to není normální. Edward se na mě podíval a jeho oči byly ještě chvíli tmavě černé. Nikdy jsem tenhle Edwardův obličej neviděla a trochu mě vyděsil. Musel si toho všimnout, protože hned na to mu vrásky zmizly a jeho oči byly zase jako dřív. Tedy ne úplně, byly o něco tmavší, ale zatím ne natolik, aby se mnou nemohl zůstat v jedné místnosti.

„Byl tu ten upír, sleduje nás.“ Odpověděl a vedl mě ke dveřím. Vytáhla jsem z tašky klíče a odemkla dveře, potom jsme oba vklouzli dovnitř a já za sebou pečlivě zavřela. Že by ten upír tu přece jen byl kvůli mně?

„Slyšel jsi jeho myšlenky?“ doufala jsem, že byl dost blízko, aby Edward jeho myšlenky slyšel a my mohli být připraveni na všechno, co se bude chystat udělat, ale zároveň jsem doufala, že nebyl tak blízko, aby mohl ublížit mé rodině.

„Ne … a to je ještě horší. U tebe jsem na to byl zvyklý, ale pokud je nějaký upír, kterému nemůžu číst myšlenky …“ ani to nedokončil, jeho ztrápený obličej mi trhal srdce na kusy. Objala jsem ho a on si mě přitáhl blíž k sobě. Cítila jsem na svém těle to jeho studené, ale najednou mi to nevadilo.

„Pojď …“ vzala jsem ho za ruku a vedla ho do svého pokoje, uvědomila jsem si totiž, že pořád stojíme na chodbě a za chvíli má přijít máma z práce. Edward si sedl na své typické místo v mém pokoji a tedy na houpací křeslo. Pořád měl ve tváři ten utrápený výraz a tak jsem si sedla na jeho klín a opřela si hlavu o jeho hruď. Potom jsem cítila jenom jeho ledové rty, když mě políbil do vlasů. Nepatrně jsem zvedla hlavu, ale on si to všiml. Nakonec jsem se na něj přece jen podívala a políbila ho.

Líbali jsme se dlouho, ale najednou jeho tělo ztuhlo stejně jako před chvílí venku, ale teď jsem si byla jistá, že to nebylo kvůli upírovi.

„Promiň.“omluvil se mi. Sám si potom stoupl a mě posadil zpět do křesla. Kolem ramen jsem si obtočila deku, která byla přes křeslo přehozená, a čekala jsem, až Edward překoná chuť mě zabít, zase jsme totiž překročili jeho hranice.

I potom co se uklidnil, si nesedl zase za mnou. Přešel pokoj a sedl si na mou postel. Sledovala jsem ho a nevěděla co říct. Zase mi na mysli vytanul ten cizí upír, nechtěla jsem na něj myslet, ale nedalo mi to. Co to může být za upíra, že mu Edward nedokáže číst myšlenky, jako ostatním? Je to nějaký jeho dar? Je štít jako Bella? Měla jsem spoustu otázek, ale raději jsem se kousla do jazyku než jimi zatěžovat už tak dost ztrápeného Edwarda.

„Tak co budeme dělat.“ vyrušil mě z mých chmurných úvah jeho hlas.

„Nevím jak ty, ale já rozhodně úkol do matiky.“ řekla jsem a vstala z křesla a přešla ke dveřím do pokoje, kde jsem si nechala školní tašku.

„Pomůžu ti.“ nabídl mi hned.

„Ani náhodou, ty bys to za mě akorát vypočítal a já pak nic nebudu umět.“ Usmála jsem se na něj.

„Kdybys nic neuměla, doučoval bych tě.“ nedal se odbít.

„Je mi jasné, že musíš být skvělý učitel, ale raději si ten úkol udělám sama.“ Sedla jsem si za psací stůl a s kalkulačkou v ruce jsem začala počítat. Přesto že jsem byla soustředěná na matiku mi, ale neunikla skutečnost, že Edward přešel pokoj, sedl si zpět do houpacího křesla a stále mě pozoruje. Po půl hodině si dokonce začal broukat melodii, kterou jsem už tolikrát slyšela ve spánku. Bellinu ukolébavku.

Vzdala jsem snahu něco se naučit. Zavřela jsem učebnici i sešit, vypnula kalkulačku a vstala od stolu. Znovu jsem přešla ten malý pokoj a znovu jsem si sedla Edwardovi na klín. Tentokrát jsme se, ale nezačali líbit. Jenom jsme tak seděli. Já měla hlavu opřenou o jeho hruď a on tvář v mých vlasech, které od rána voněly mým oblíbeným šampónem.