2. kapitola

Michel mi galantně otevřel dveře do své bíle Audi a8, sám potom oběhl auto, jako by se snad bál, že kdyby šel pomalu, tak vystoupím a nakonec s ním nikam nepůjdu. Pohodlně jsem se tedy uvelebila na místě spolujezdce, zapnula si bezpečnostní pás a to už Michel startoval a vezl mě do víru velkoměsta.

Pouliční lampy už svítily a rušno na ulicích bylo jako během dne. Někdy mi přišlo, že se tohle město snad nikdy nezastaví. Nice se stalo turistickou destinací už hodně dávno a já jsem teď přesně věděla proč. Bylo to tu dokonalé, vše, co si jenom turista může přát. A já jsem tu teď žila.

„Kde je ta nová restaurace?“ zeptala jsem se Michela, když jsme cestou minuli už několik spoře i jasně osvětlených restaurací, barů a jiných podniků. Ani jeden však nebyl místem, kam mě Michel vezl.

„Neboj se, už tam za chvíli budeme. Patří to jednomu mému známému a tak ho vlastně jedeme podpořit,“ odpověděl, ale dál sledoval provoz na cestě. Nejednou se mi už stalo, že jsme spolu někam jeli a nepozorní chodci začali přecházet cestu zrovna ve chvíli, kdy jsme je měli srazit, nebo se prostě z vedlejší ulice vyřítilo další auto. Michel však patřil ke skvělým řidičům a nepatřil do řad těch, kteří parkují na ulici i na tak malém místě, kde automaticky musí narazit do auta stojícího před nimi nebo za nimi. Což tu bylo zvykem snad u všech řidičů.

„A znám toho tvého kamaráda?“  Aspoň tohle by mi mohl říct. Znala jsem dost jeho známých a všichni na mě udělali znamenitý dojem, až jsem se někdy divila, proč dává Michel před nimi přednost mé společnosti, která bývá obvykle dost nudná. Celkově jsem se divila našemu přátelství.

„Nevím, jestli jsem ti ho už představoval, ale možná ho znáš, párkrát byl u nás doma. Grace ho nazvala i svým strýčkem. Ona má vlastně ve mně spoustu strýčků a tetiček jako jsi ty, anebo právě Xavier.“ O Gracině zálibě říkat známým lidem strýčku nebo této jsem věděla své, takže mi to nemusel ani vysvětlovat.

„Ne, jméno Xavier mi nic neříká,“ odpověděla jsem mu záporně.

„No, tak dneska ho rozhodně poznáš. Je to můj dlouholetý přítel, poznali jsme se už za studií. Potom jsem odjel do států a na nějakou dobu jsme se navzájem ztratili z očí. Potom, jak jsem se vrátil, tedy když jsme sem přijeli, zjistil jsem, že se Xavier oženil a teď čeká první dítě. Jeho manželka mu pomáhá v restauraci, určitě tam bude i dneska a budeš je moct poznat oba,“ vysvětloval mi jeho přátelství s Xavierem.

„Tak to budu určitě velmi poctěna, když je budu moct poznat.“

„To jistě, určitě na ně uděláš dojem… Tak a jsme tu,“ řekl a zastavoval před trochu zapadlou, spoře ale útulně osvětlenou restaurací. Byli jsme v té části města, kam jsem se během svého pobytu moc často nedostala. „Vysedat, madam,“ řekl z vesela, když mi opět velmi galantně otevíral dveře a nabídl mi ruku, aby mi pomohl vystoupit.

Přiznávám, koktejlky nejsou zrovna nejlepší při vysedání z auta, ale co jsem mohla dělat. Než zamkl auto, upravila jsem si šaty do požadované délky a hned na to jsem přijala Michelovo rámě. Choval se skutečně jako princ z pohádky a já nechápala, proč jsem se pokaždé na něco vymluvila.

„Krásný květ pro krásnou dámu,“ řekl, když před dveřmi utrhl červený květ oleandru a zastrčil mi ho do vlasů. Cítila jsem, jak se začínám červenat. Tohle mi dělal schválně.

„Tak, moc děkuju,“ řekla jsem a dala mu pusu na tvář, až potom jsme konečně vešli do restaurace, ve které svítilo tlumené světlo, a z reproduktorů vycházela tichá hudba, aby nijak nenarušovala diskrétnost tohoto místa. Všechen nábytek byl z nějakého tmavého dřeva, na stolech bylo červené prostírání a svíčka. Dokonalé místo pro první schůzku zamilovaného páru. Xavierovi a jeho ženě se to tu opravdu povedlo.

„Jak se ti tady líbí?“ zeptal se šeptem Michel, když viděl, jak se tu rozhlížím.

„Je to tu opravdu moc pěkné. Zrovna mě napadlo, že je to skvělé místo na romantické schůzky,“ přiznala jsem své myšlenky.

„A byla bys ráda, aby tohle byla romantická schůzka?“ vyptával se zvědavě dál Michel.

„Micheli, jsme přátele a myslím, že nám to takhle vyhovuje. Vždyť víš, jakou míváme legraci z lidí, kteří nás považují za pár,“ odpověděla jsem mu rovněž šeptem, když mi odsouval židli u jednoho ze stolů pro dva.

„Micheli!“ ozval se najednou za mými zády nějaký hlas, volající na mého společníka. „Tak rád tě opět vidím. Rád bych tě taky přivítal v Le Victoria, jsem potěšen, že sis našel cestu a zastavil se tu,“ řekl majitel hlasu, a když se s Michelem přátelsky poplácal přes ramena, mohla jsem si ho konečně i prohlédnout. Měl pečlivě zastříhané tmavé vlasy, sportovní postavu a byl opálený jak skoro každý, kdo zde žije. Tak tohle je Xavier.

„Také tě rád vidím, Xaviere, přece sis nemyslel, že bych nepřišel podpořit kamaráda a jeho začínající podnik,“ řekl naoko zklamaně Michel. „Nejsem tu však sám. Xaviere, dovol, abych ti představil svou velmi dobrou kamarádku Sandru. Sandro, tohle je Xavier,“ představil nás navzájem a tím na mě vlastně také upozornil.

„Ráda Vás poznával, Xaviere, musím Vám to tu hned pochválit, je to tu opravdu moc pěkné.“

„Žádné Vám, Sandro, jsi přítelkyně mého přítele, takže mi budeš tykat, dobře?“ nabídl mi pohotově a mě nezbylo, než si s ním začít hned na začátku tykat. Po chvíli se však omluvil, protože se musel věnovat i novým zákazníkům. Dnes to tu bylo opravdu plné a já jsem doufala, že podnik si udrží tak hojnou návštěvnost napořád.

„Dobré ráno, Sandro. Jak ses včera bavila?“ zeptala se mě hned ráno v krámě Michelova matka. Bylo mi jasné, že se tu Michel stavil ještě před tím, než mě jel vyzvednout a jeho matka, jako správná intrikánka mu to mé pozvání jistě schvalovala. Měla jsem pocit, že by si někoho jako mě, tedy lépe řečeno přímo mě, dokázala představit na místě své snachy, ale musela jsem ji zklamat.

„Dobré ráno, Rachel. Musím přiznat, že jsem se skutečně bavila, Xavier i jeho žena jsou opravdu velmi milí lidé a ta restaurace, kterou spolu zařídili, doufám, že se stane velmi oblíbenou, což podle mě nebude vůbec žádný problém,“ pochvalovala jsem si včerejší večer.

Domů jsem dorazila skutečně pozdě. Nohy mi vypovídaly službu a jen co jsem vešla domů, zula jsem lodičky a přímou cestou jsem si to zamířila do postele. Michel se chtěl ještě zdržet, ale jelikož jsme oba vstávali do práce, bez nějakých velkých servítek jsem ho vypakovala a šla spát.

„Dobré ráno, dámy,“ vešel do krámu náš dodavatel a dodákem v ruce. Hned jsem si ho od něj vzala a rychle přejela po papíře pohledem, abych se ujistila, že je tam všechno, co bylo objednané. Po měsíci práce v krámě mi Rachel předala účetnictví se slovy, že sama se v tom přestává orientovat, jelikož dodáky a všechny ty finanční papíry se pro ni stávaly čím dál tím víc nepřehlednější.

„Jak se máte, pane Gustavo?“ zeptala jsem se ho, když jsem přebírala krabice se zbožím.

„Ale tak to víš, děvenko, nemůžu si stěžovat. Zdraví zatím slouží a co víc si přát?“ odpověděl tak, jako pokaždé, když jsem se ho zeptala. Tohle byla snad jeho naučená odpověď. K nám do krámu jezdil každé pondělí v týdnu, aby doplnil chybějící zboží.

„Máte pravdu, zdraví je důležité,“ souhlasila jsem s ním a nechtěně si vzpomněla opět na Aleja a to, jak mi zatajil svou chorobu, přestože jsme byli už manželé.

„Copak, snad bychom nebyli smutní, slečno Sandro?“ zeptal se s úsměvem, když si všiml mého zachmuřeného obličeje. Rozhodně nešlo přehlédnout, že jsem byla opět duchem nepřítomna, což se mi za dva dny stalo už podruhé.

„No, to opravdu ne. Jenom jsem se trochu zamyslela,“ odpověděla jsem mu s předstíraným úsměvem. Gustavo byl milý člověk, dobromyslný a přívětivý. „Myslím, že teď už máme všechno, co jsme potřebovaly. Děkuju, pane Gustavo. Pozdravujte také paní,“ změnila jsem rychle téma, když mi starý pán pomohl nanosit krabice dovnitř, abych se s tím nemusela podle jeho slov tahat sama, přestože krabice opravdu nebyly moc těžké.

„Vyřídím. Tak se tu mějte s paní Rachel pěkně a ať jdou obchody dobře,“ popřál, nasedl do auta a vyjel zase k dalšímu obchodu, kde měl vyložit další část svého zboží. Já jsem mu jako vždy zamávala a vrátila se do krámu, kde jsem začala vybalovat krabice a jejich obsah rovnala do polic, zatímco Rachel obsluhovala prvního zákazníka.

„Rachel, vadilo by, kdybych si skočila na tržiště? Doma už nemám ani jeden pomeranč,“ zeptala jsem se kolem desáté Rachel. V obchodě byl docela klid a tak jsem doufala, že to nebude vadit, protože nakupovat bylo stejně nejlepší na tržišti než v supermarketu. Nějak jsem si na to za poslední rok zvykla. Ten povyk prodavačů, když nabízejí zrovna své věci, tu atmosféru místa. Všechny ty vůně koření mísící se s vůní ryb a květin.

„Ale jistěže. Jen běž, a když už tam budeš, kup mi taky ze pět pomerančů a měla bych mít u Pola odloženého lososa. Dneska má přijít na večeři Alex se Zoe, tak chci připravit Alexovo oblíbené jídlo,“ svěřila se mi s plány na večer. Jako babička byla naprosto skvělá. Na svůj věk vypadala velmi mladě a byla také velmi aktivní, někdy jsem se i divila, jak může všechno stíhat.

„Samozřejmě, to nebude problém,“ souhlasila jsem, vzala si tašku a už vycházela na sluncem vyhřáté ulice, kterými procházeli jak místní, tak spousta turistů s kterými se tohle léto snad přetrhl pytel, jinak jsem si totiž neuměla vysvětlit to množství. Na pláži se jich každé odpoledne válelo tolik, že mě vždy přešla chuť se jít byť jenom okoupat. Moře už mi tolik vzácné nepřipadalo, když jsem ho měla každý den jako na dlaní třista-šedesát-pět dní v roce.

Nasadila jsem si sluneční brýle, abych si chránila oči před přímým slunečním světlem a vydala se po promenádě k tržišti, které se nacházelo skoro na opačné straně promenády. Cestou jsem potkala několik známých, minula jsem několik „chodících“ obchodů, tak jsem začala přezdívat černochům, kteří tu žijí a živí se prodáváním všelijakých věcí, od kabelek, přes brýle až ke kloboukům a jiným pokrývkám hlavy.

Nějak jsem nedokázala pochopit, jak můžou být až tak černí. Skoro jako by se vyváleli v uhlí, ale ani to mi někdy nepřipadalo tak černé jako oni. Nejvíc se mi však líbilo, když se na člověka usmáli a mezi takřka černými rty zasvítily dokonale bílé zuby. Taky se mi líbilo, jak někteří z nich nosí spletené vlasy do drobných copánků, musí to být velmi praktické, sama jsem nad tím jednu dob uvažovala, protože ty moje dlouhé a ještě k tomu vlnité vlasy, to byl děs, často jsem ani nevěděla, cos s nimi mám dělat a dostala jsem chuť je ostříhat, ale pokaždé jsem si to naštěstí včas rozmyslela.

V úvahách, jestli bych si tedy měla nechat zaplést na hlavě copánky a tak zkrotit neposlušné vlny jsem došla až na konec promenády a dostala se tak až k vstupu na tržiště. Zastavila jsem se u cesty a počkala, až mi nějaký ochotný řidič zastaví a budu moct přejít na druhou stranu, kde přes stinný průchod mezi dvěma domy dojdu až na tržiště. K velkému štěstí mi dokonce zastavil hned druhý řidič, který se na mě usmál a tak jsem mu usměv oplatila a přeběhla rychle cestu, abych neblokovala dopravu.

„Ahoj, Pole,“ pozdravila jsem prodejce ryb, který měl stánek hned na začátku. Byl to vysloužilý rybář. Při jedné výpravě si udělal něco s nohou, ale odmítal jít do důchodu a tak se nabídl, že bude ryby aspoň prodávat, když už je nemůže lovit. Vždy, když všechno na tržišti prodal, chodil k nám do krámku, jak říkal, jenom tak potlachat o starých časech s Rachel, ale mě nemusel nic nalhávat, jasně jsem viděla, že se mu Rachel líbí. Jednou jsem se o tom dokonce zmínila, ale Rachel o tom nechtěla ani slůvkem slyšet. Pol se však nevzdával, chodil skoro denně a já se taky skoro denně smála jeho veselým historkám z moře.

„Sandro, vítej, poslala tě Rachel?“ zeptal se hned s úsměvem. „Ryby, čerstvé ryby,“ stačil během našeho rozhovoru vyvolávat. Jenom jsem se na něj usmála a slíbila, že se pro toho lososa stavím za chvíli, až budu mít všechno nakoupeno. Nechtěla jsem, aby se mi v tom horku ještě zkazil, na ledu mu přece jen bylo mnohem lépe.

Procházela jsem kolem stánků, u kterých se mačkali lidé všech věkových skupin, a přemýšlela, co všechno bych měla ještě koupit, kromě těch původně zamýšlených pomerančů. Rachel mi nechtěně udělala chuť na nějaké vařené jídlo, nejlíp tedy na nějakou rybu, takže jsem doufala, že Pol během té doby, co budu nakupovat vše ostatní, neprodá i poslední rybu.

„Copak si slečna bude přát?“ mrkl na mě jeden z mladších prodejců u pultíku s ovocem.

„Deset pomerančů,“ odpověděla jsem mu bezchybnou francouzštinou, a zatímco mi do papírového pytlíku nabíral mou objednávkou, zabrousila jsem pohledem po ostatním vystaveném ovoci. „Jeden ananas,“ pokračovala jsem ve vyjmenování mé objednávky, když mi podal pomeranče. Prodejce tedy ananas zvážil a já si ještě vybrala dvě neúplně zralé manga. „To bude všechno,“ s těmi slovy jsem mu podala ty manga, aby si je mohl zvážit a následně mi říct celkovou cenu.

„Šest eur,“ odpověděl mi a přidal k tomu ještě úsměv. Vytáhla jsem peněženku a začala lovit drobné, ale neměla jsem přesně a tak jsem musela rozměnit dvaceti eurovou bankovku. V téhle měně jsem se orientovala docela dobře. Byl to rozdíl oproti dolarům, to uznávám, ale po Michelově proškolení v téhle měně jsem s tím nakonec neměla takový problém. V duchu jsem si to však občas na ty dolary přece jen přepočítávala, ta měna mi byla přece jen bližší.

Ovoce jsem si dala do tašky a pokračovala k jinému stánku, abych si nakoupila nějaké to koření a potom ještě sýr na večer. Naučila jsem se spoustu nových receptů a celkově jsem své kuchařské umění velmi zdokonalila. V uspěchané Americe jsem byla ráda, když jsem si mohla dát doma nohy na stůl a telefonem si objednat nějakou čínu nebo pizzu.

„Tak Pole, jsem tu,“ řekla jsem trochu zadýchaně, když jsem po víc jak půl hodině došla zpět k jeho pultíku, kde led pomalu roztával a na zemi tvořil vodní kaluž. „Zbylo ti tu ještě něco kromě toho lososa pro Rachel?“ zeptala jsem se a prohlížela jsem si ty zbytky ryb ležících na rozpouštějícím se ledu. Z větší části už byly přebrané, ale ani ty zbytky nevypadaly zrovna marně.

„Jen si vyber,“ vybídl mě a během toho, co jsem se rozmýšlela, jakou rybu si vyberu, mi chystal toho lososa pro Rachel. Nakonec jsem si tedy vybrala toho posledního a poměrně malého tuňáka, což mi naprosto vyhovovalo.

„Ehm, Pole…,“ zastavila jsem ho, když se mi chystal dát tuňáka jenom do papíru. Pol se na mě podíval a tak trochu nesvá jsem dodala, „mohl bys mi toho tuňáka i očistit? Víš, na tohle jsem zrovna ve škole nebyla a tak jsem na to levá,“ snažila jsem se to podat trochu jako vtip, ale věděla jsem, že by se tomu nezasmál snad nikdo.

„Jasně,“ souhlasil a tak jsem si oddechla, že nebudu nucena tu rybu čistit sama. Popravdě jsem na to neměla ani žaludek. Maso jsem také kupovala jedině očištěné, ani doma jsem se neúčastnila přípravy krocana na den díkuvzdání, jelikož se mi z těch vnitřností dělalo nanic. „Tak, tady to máš, očištěné a připravené přímo na pánev nebo do hrnce,“ řekl opět s úsměvem a podával mi rybu zabalenou v papíře.

„Moc děkuju,“ poděkovala jsem mu a podala mu peníze. Přesněji o dvě eura víc, než si řekl, ale za to očištění jsem mu je nechala jako dýžko. „Měj se pěkně, Pole,“ rozloučila jsem se s ním, a protože nedodal, že se dneska staví v krámu, tak jsem odešla zpět do práce. Blížilo se pomalu poledne a tak jsem předpokládala, že kromě náhodných turistů nebude v krámku ani noha, ale to jsem se přepočítala. Jen co jsem vešla do krámu, tak jsem se zděsila, málem jsem nemohla projít ani za Rachel, abych jí mohla pomoct.

„Ještě že jsi už tu, Sandro. Nějak se s nimi neumím domluvit, sice jsem do tebe něco z angličtiny pochytila, ale ani tak to bylo nic moc. Nahrnuli se mi sem jako velká voda,“ stěžovala si a já pochopila, co za pohromu se tu stalo.

„Neboj se, tohle vyřídíme jednoduše,“ uklidnila jsem ji a otočila se na prvního zákazníka a promluvila na něj svým rodným jazykem. Zákazníka jistě potěšilo, že se nebude muset domlouvat rukama a nohama s Rachel, která mu toho stejně moc nerozuměla a tak to postupovalo pěkně dál, až byl krám prázdný.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že tu u mě pracuješ. Myslím, že kvůli tomu, že bych se s nimi nedorozuměla, bych přišla o pěkný zisk,“ pochvalovala si mou přítomnost v krámku a já jsem byla ráda, že jsem jí mohla od toho návalu turistů trochu pomoct a taky jsem byla ráda, že jsem slyšela svůj rodný jazyk. Docela se mi po něm stýskalo za tu dobu, co tu mluvím většinou francouzsky.

„Rozhodně nemáš zač… tak a teď když je klid, jdu dát ty ryby do chladničky nebo by se nám tu mohly v tom horku ještě zkazit,“ řekla jsem a s taškou v ruce jsem šla do zadní části krámku, kde jsme měli takovou malou kuchyňku. Vytáhla jsem tedy ryby, dala je do chladničky a vytáhla z ní ledový čaj, který byl příjemným osvěžením v tomhle parném počasí.

„Tak, kolik jsem ti dlužna?“ přišla za mnou Rachel.

„Moment, hned se ti podívám,“ řekla jsem a začala v tašce hrabat peněženku, abych ji řekla přesnou cenu ryby a pomerančů. Ale ať jsem hraba jak jsem chtěla, nemohla jsem peněženku nikde najít. Dokonce jsem všechno z tašky vytáhla, ale peněženka tam nebyla. „Rachel! Nevypadla mi tam někde peněženka? Nemůžu ji nikde najít.“ Ztratit peněženku bylo poslední, co bych si přála, mám v ní všechny doklady a peníze, o ty sice až tak moc nejde, ale ty doklady by mě docela štvaly. Vyřídit si nové by trvalo docela dlouho.

„Ne, není tady,“ odpověděla mi a já ještě jednou začala prohledávat tašku, přestože jsem věděla, že ta peněženka tam není. Dokonce jsem nahlédla i do sáčků s ovocem, jestli tam čirou náhodou nezapadla, ale nebyla tam.

„Musím se vrátit na trh, asi mi tam někde vypadla a třeba tam ještě někde leží,“ řekla jsem a už jsem vybíhala z krámku, když jsem do někoho vrazila, jak jsem si nedávala pozor na cestu. Hned jsem se tedy začala omlouvat.

„Kampak tak pospícháš?“ řekl vesele Michel, protože to byl zrovna on, do koho jsem vrazila.

„Musím na tržiště, někde jsem tam vytratila peněženku,“ odpověděla jsem mu a chtěla kolem něj projít, ale to už se mi nabízel, že půjde se mnou, že ve dvou se bude hledat lépe, přestože nespoléhá na to, že by tam ta peněženka ještě mohla být, čímž mě opravdu vůbec neuklidnil, jestli to vůbec uklidnění mělo být.